|
|
|
|
La via Ultima degli Alpinini Expedition. zápisky z cestovního deníku 11.7.2002 se scházíme ve 14:30 na Hlavním
nádraží a nabíráme směr Třeboň, kde se ocitáme v 17:30 téhož dne.
V doprovodu dvou slečen se odebíráme na 10km dlouhou pouť na
Hrachovišstský statek, 12.7.2002 Budíček v 8:00 nevychází-v 8:30
vstáváme, snídáme, loučíme se a v 10:00 vyrážíme. Poklidným tempem
vystupujeme do Nových Hradů, 13.7.2002 v 7:00 vstáváme a jdem na
koupit do obchodu, kde nás opět mají všichni rádi. Snídáme a svištíme dolů do
Bad Zellu. V 11:30 jsme tam, ale pekelným blouděním si prodlužujeme trasu
a zcela vyčerpáni tuhneme na návsi jakési vesnice…dvě hodiny spíme. 14.7.2002 neděle po noci deště vstáváme v 8:30,
já spravuju koloběžku, přestavuu bágl…Jenda vaří. Pomalu balíme a úplně na kaši
v 11:00 vyrážíme. Cetsa Steyrem je hrozná a když dojedeme ve 13:00 do
Pichlau jsme na dně. Děláme Wonga, jíme cukr a dodáváme si odvahy. Taktikou 5km
15.7.2002
16.7.2002
Nahoru Nahoru Nahoru!!!!!! Chvilkama pochcává, ale cesta je
supr, i když do sraček. 17.7. 2002 Budíme se do etapy, kde nás devil
nenechá odpočinout. V 11:00, v čase kdy déšť neustává, opuštíme
Heiligenblut a jedeme dál s jasným cílem.-Itálie. Za chviličku jsme jak
slepice zmoklý, mně nejdou véčka, a tak brzdím nohou. Překonáváme devianth pas
v 1400m.n.m.a padáme do Lienze, Z hlediska koiloběžeckého jsou
následující dny nezajímavé, alespoň zevrubně tedy: 18.7.2002 aklimatizační výlet 19.7.2002 Punta di Fiemme, naše první jištěná
cesta 20.7.2002 Col Rosa exponovaně a kolmo 21.7.2002 Devianth tour 5:00-19:00. Výlet
s vrcholem na rif Lorenzi ve skupině Cristallo s dvěma supr jištěnejma
cestama. Konec lezecké expedice 22.7.2002 Vstáváme v 7:30, balíme jako
Rychlonožka a potají se snažíme podvodem opustit camp. Jsme však zastaveni a
prozrazeni. Obratně se vymlouváme z placení a už frčíme dolů k moři.
Koloběžka nebrzdí už ani jenomu deviantovi. Přes hory, doly a jeden psychotunel
se dostáváme až k Lago di Santa Croce, kde přespáváme se skautským táborem
za hlavou a tuňáky ve stanu 23.7.2002 Vstáváme s východem slunce nad
jezerem a jedem do Santa Croce, kde každý vyknem litr mléka a 5 housek. Véčka
nefungujou, a tak se spouštíme dolů ve stopách Giro di Italia neohroženě
s podrážkou na gumě. Ve Vittorio Veneto je již vedro decimující. Disaster
přichází asi o dvacet km dále, kde přepadávám přes vlastní bidon a končím
v kotoulech s bruthálně zničeným loktem. Nemocnice je naštěstí blízko
a my se na 2,5h stáváme miláčky doktorů a pacientů. Jedeme však dále přes
Trviso a Mestre až ke campu těsně před mostem do Benátek…KONEČNĚ 24.7. 2002
dále už následuje jen transfer do
Bibione a zde lenošení, osavy a zasloužený odpočinek 28.7.2002 Je 11:30 a naše šlépěje po dlouhých
17-ti dnech opět pociťují teplo domova ZVÍTĚZILI JSME
EXPEDIČNÍ DATA
|
AKCE 2003 |
kde po zjištění, že provianth je nadměrně těžký polovinu
tohoto odkládáme, provádíme zkoušku stanu, pojídáme kuře a calíme tátovy panáky
při pingpongovém klání. Znaveni usínáme v loži odděleni. 
svačíme broskvičky a ve 12:30 vstupujeme do
bruthálně kopcovitého pohraničí. Teploty jsou vysoké a nám je jasné, že do Bad
Zellu nedojedeme. Koloběžky však mění dějiny Rakouska. Sedlačka na vrcholovém
stoupání z 
Weitry spíná obdivem ruce a nalévá pitíčko do bidonů. Jsme ale
na dně sil, a tak dojíždíme pouze k Liebenau, kde v 20:00 rozbíjíme
na horské louce v 950m.n.m.tábor…
Dunaj je na
dosah, ale těsně před ním jsme zastaveni krupobitím, které trvá více než
hodinu. Čekáme a já se posral. Stále vlhkou silnicí pokračujeme dá, rýžovými
poli do Mauthausenu a dál a dálaž do Steyru, kde v předzvěsti biče
nacházíme vodácký camp, jíme v klubovně a za bouřky usínáme. Ne však
navždy…
plynule 10minut pauza postupujeme vpřed neustále povzbuzováni automobilisty i
domorodci, kteří nás na stezce hostí koláči a vodou. Počasí však opět nepřeje,
a tak jsme nuceni nastoupit na vlak a prorazit si cestu do cca.80km vzdáleného
Zell am See, čímž si otevíráme cestu k zaslouženému a nutnému dni
odpočinku…
vstávám v 8:30 a půl hoďky
trávim ve sprše, snídáme a opět usínáme. Zkurvený děti nás buděj, a tak
zevlujem, flákáme se po campu a ve 14:00 začínáme balit. O hoďku později
vyrážíme do 10km vzdáleného Fuchsu. Ubytováváme se v campu s hustou
babkou vrátnou, jdem na náves, k vodopádu, calíme 3 pivka, sme
v prdeli a dem spát…
Jako Jan Tleskač píšu deník při
svitu halogenu Author lights. Až dodnes jsem si myslel, že vím, co je to býti
na dně…mýlil jsem se. Deštivou nocí jsme se pronili k deštivému ránu,
budík v 7:00 
burcoval koupi mléka z automatu, což nevyšlo. Každopádně
v 9:15 opouštíme Fusch a vydáváme se vstříci svému dnu. Po 7km jízdy stále
do kopce přijíždíme ke vstupní bráně na Grossglockner Hochalpenstrasse.
Kupujeme starovní lístek a vyrážíme.
V 16:454 jsme konečně po 5:50:15 od lístku
k lístku nahoře. Potkáváme čecha na kole, ale útrapám není konec. Jsem na
dně, ale ještě 10km stoupání mezi dvěma tunely zbývá. Honzík pláče, já se směju
vysílením, ale v 18:00jsme tam…po 9h stoupání v 2570m.n.m.
v pase Hochtor. 
Seřizuji to, co míi zbylo z véček a pustýmni 360kami
padáme do Heiligenblutu. Opět předjíždím auto…V campu působíme boží dopuštění,
jsme foceni a jdeme na pizzu a pivko…dobrou noc
před nímž kapitulujeme na lavičce post
bus…v Innichenu, první to italské vesnici, jsme v 19:30, předsevzetí jej
jasné, Cortinu d Ampezzo dobudeme ještě dnes. Krátce po setmění začíná chcát,
jsme na dně, ale nakonec v 0:02 klepeme na vchod campu Olympia
v Cortině zcela podchlazeni, ale šťastni…
Je přesně 10:55 a my oba stojíme
těsně za proslulým Benátským mostem s cedulí Venezia nad hlavou a slzami
radosti v očích…MISE JE U KONCE
