4 capitals in 4 days
Ve čtvrtek 15.9,2005 se vydala na cestu dlouho očekávaná expedice Honzy Vláška, Káji Cvalína a Jardy Nováka z Prahy do Budapešti s cílem navštívit za 4 dny 4 hlavní města 4 evropských státu.
Město první - Praha
Je čtvrtek 10:00 a my stojíme s Kájou na Opatově s matičkou Prahou za zády a plánovanými 600km před sebou. Naposledy se ohlížíme a vláčným kopem začínáme ukrajovat první kilometry dnešní etapy s cílem v Nové Bystřici. Začátek cesty dobře známe z loňské expedice Praha - Vídeň pod 24hodin, takže se z pražské aglomerace vymotáváme snadno a posázavím svištíme s radostí v srdci.
Kousek před Prčicemi nás překvapuje déšť, a tak bereme za vděk bezva obchůdku charakteru socialistického, kde místní vesničané usrkují z lahváčů Lahváč a radí nám jak nejlépe se do Pešti dostati. Abychom objevili nepoznané nemíříme z Prčic do Tábora, ale severněji na sudoměřice a Choustník - tato varianta nás nakonec stojí avíc jen 5km, což v celkovém součtu prakticky nic neznamená. Podobně jako loni jsme se setměním v Jindřichově Hradci, až na to že letos se stmívá o dvě hodinky dříve. Míjíme naší oblíbenou hospodu (ostatně jako všechny naše oblíbené hospody po cestě) a za absolutního temna svištíme do Nové Bystřice. To málem stojí Káju život, když nepozorně jedoucí řidič se pokusí v protisměru předjíždět netuše, že protijedoucí borec z Plzně má na tachometru padesát. Vše ale nakonec dobře dopadne a my jsme po 170km ve 20:45 v Nové Bystřici, kde po chvilce hlednání nacházíme vyhovující pohostinství a zasedáme za stůl. Jarda Novák přijíždí v devět z Budějic, v nohách má kilo a hostí se s námi pivem Gambrinus. Únava nás však přemáhá neskor, a tak brzy vyhledáváme bezva spací místo na louce za elektrickým drátem. Poklidnou noc ruší jen kravská vizita ve dvě v noci a běžící stádo buvolů v půl sedmé ráno...
Město druhé - Vídeň
... vzbuzeni buvoly tedy vstáváme brzy a přes Landštejn míříme bezva sjezdy do Slavonic, kde se hodinku cpeme mléčnými výrobky, abychom měli dostatek síly na překročení lajny. To se děje následně za velkého pozdvižení celníků, češi tvrdí, že tudy ještě nikdy nikdo do koloběžce neprojel, rakušáci nás častují svým "...Ohhh, Grosse Roller...", my se jen smějeme, neb německy neumíme ani zblo a ujíždíme tedy směr jihovýchod. Nečekaně nám fouká do zad a vynikajícími asfalty evropské kvality cesta utíká jak život. Po asi 70km nás opouští Jarda, neb ho tíží povinnosti životní a my zůstáváme s Kájou opět sami. Nevzpomínám si momentálně na nic konkrétního z cesty, snad jen že Kája furt říkal jak je krásně a já mu odpovídal ať počká, že nás to ještě zbičuje - což se nakonec také stalo, ale nepředbíhejme.
Ve Stockerau za přispění domácích atletek nalézáme Donauer Weg a kolem již nic nás nemůže zastavit od dnešního dobytí Vídně - dnes opět 170km. Zde jsme kousíček před sedmou, koupeme se v Dunaji a následně jdeme do města, kde shodou okolností potkáváme pivní festival. Následují dva tupláčky a už si to v rozjařené náladě míříme do Prátru, kde zkoušíme ty nejhrůznější atrakce, které se pokoušejí nám žaludky naruby obrátit. To se jim však nedaří a my po půlnoci s prvním kapkami deště uleháme kdesi v parku na krytý beton k minigolfovému hřišti...
Město třetí - Bratislava
... probuzení je ukrutné. Nějak nás bolí hlava a hlavně pekelně prší. Po instalaci blatníku se pokoušíme vymotat z Vídně, což nás stojí několikero mnoho fyzických i psychických sil. Nic se však nevyrovná tomu, co přinesou další okamžiky. Do Bratislavy vede deprimující zlostezka nepříliš asfaltového charakteru. Jsme neustále bičováni deštěm, mě bolí koleno opravdu ukrutně a když už počtvrté dnes pícháme (rozuměj kolečko) vybuchuje nám hlava. Bratislavu ale nakonec dobýváme okolo 13:30, celník se vozí na koloběžce, ale ani se tomu moc nesmějeme. U benzínové pumpy v Blavě dospíváme k finálnímu rozhodnutí, že končíme a to z následujících důvodů:
a) bolí mě koleno tak, že mi asi upadne
b) došly nám všechny duše a lepítka
c) furt prší
d) do Budapešti nevede žádná silnice
Bod dé byl bodem nejdůležitějším, neb jsme zjistili, že bychom museli jet jedině po státních silnicích s pekelnym provozem, od čehož nás po cestě zrazovalo několikero slováků cyklistů.
Mňo, ani nám to moc nevadí, že končíme. Jdeme do bezva picošky a pijeme svařáky a baštíme halušky a bůh ví co ještě. 16:50 už jsme ve vlaku, kde punkově schováváme kolobky pod sedadla a sami v kupéčku si to valíme do Prahy...
Mise tedy byla ukončena za stavu 3 Capitals in 3 Days, ale i tak to byla legrace jako ostatně vždy. Příště prej pojedeme do Berlína, tak to sem teda na to zvědavej:)
ZAHÁJENÍ SEZONY 2005
Obrovské nasazení předvedl náš team na začátek sezony - v nevídaném počtu asi milionu závodníku, se vydal na zteč naší oblíbené trati z Prahy do Berouna.
Nebezpečné výpady Ivoše vskutku nenahrávali nikomu do noty a Kája Žďárek , coby novic se držel také statečně. Nováčkovskou daň neplatil letos nikdo, ikdyž nástup
Petra Kmenta ve stoupání po pěti pivech vypitých byl vskutnku brutální...
Soustředění Nová Včelnice
Návrat do mládí dva dny po ledoběžkovém MS na atleticém soustředění v Nocé Včelnic proslul zejména neopakovatelnými hláškami Vaška Lišky ve stylu "pomerančový juice Rauch",
pád golmana Blažka v blízkém pohostinství, fantastická lampička, skok do zdi, Jurgenovo Klinsmanovo nezdary ve fotbálku, Jari Kurri a jeho kotník, plnej bágl flísky
a tak dále a tak dále....
Liščí Boudy 2005
Na tuto proslulou akci jsme se sešli v bruthálně velkém složení, neb v neděli jsme se s Jaroušem, Míšou Uhlíkem jeho bráchou apod. účastnili Krkonošské sedmdesátky.
Nečekaně jsa nemocen, jsme však basolval picí rozcvičku a celý klasický ukltima vejlet sobotní. V neděli nám pak svatý Petr nadělil arktickou zimu.
Náš tým se rozpadl již na pláních, takže jsouce diskvalifikováni, jsme dojeli domů již v poklidném tempu...
