KDE ŽILETKA PROTÍNÁ OBLOHU - BIANCOGRAT

Letošní rok utekl zase jako voda a nám s Jendou nezbylo, než po loňských dvou zubech (viz. Lezec – Dva zuby ve Wallisu) změnit oblast

a zamířit za jednou z nejklasičtějších alpských klasik – na bílý hřeben vedoucí na Pic Berninu.

Protože ale předchozí zkušenosti hovořily v neprospěch uspěchání celé akce, rozhodli jsme se, že se nejdříve trochu rozchodíme a rozdejcháme na o několik málo údolí dál se nalézající Wildspitzi. Proto ti, které zajímá jen Biancograt, nechť pootočí kolečkem své myši o fous níže.

WILDSPITZE, 3772m, normálka z Ventu – choďák

 Klasickým startovním bodem našich akcí, je moje hacienda u Třeboně, kterou letos opouštíme později než obvykle, protože do Rakouska je to blíž než do Martigny, kam jsme jeli loni. Fábinku nakládáme k prasknutí, pro chvíle volna vezeme totiž ještě koloběžky, abychom si mohli prodrandit sem tam i nějakej ten průsmyk.

parkoviště ve Ventu, zatím je ještě hezky

 Po sedmi hodinách zastavujeme ve Ventu kousek za Soldenem, tedy v Alpách Otztalských. Počasí z počátku přívětivé se po konzumaci části našeho proviantu mění v déšť, takže se na cestu na Breslauer Hutte musíme kapánek přiobléknout. Nálada je ale, jak to na počátku každé naší expedice bývá, dobrá, a nic tedy nebrání tomu, abychom po třech hodinkách chůze klepali na dveře chaty. Přecpáno tu moc není, OEAV pomáhá a  nám tak zbude ještě na obvyklý žejdlík vína, který letos nosí vpravdě pohledná sestra ze Slovenska.

po cestě na Bresluer Hutte je třeba se vyhnout nejednomu nebezpečenstvu

 Na chatě se podle nám dostupných zpráv vstává okolo páté, ale protože se nechceme na kopci s nikým mačkat, přivstaneme si už na trojku a vyrazíme do hvězdnaté noci – všechny mraky v noci odpluly neznámo kam. Cesta je bezvadně značená mužíkama, pěšinka je viditelně vyšlapaná a zabloudit se dá tudíž jen ztěží. A i kdyby, všechny cesty tu vedou na ledovec Mitterkarferner, který je však spíše kamencem než ledovcem, takže bezva mapu kterou jsme na chajdě koupily, nikdy neotevřeme.

perníková chaloupka, 3 ráno, Jenda v sušárně Breslauer Hutte

 Nejzábavnější místo výstupu přichází okolo půl sedmé, kdy se musíme vyškrábat na sedlo Mitterkarjoch (3468m), abychom následně sešli na ledovec Taschachferner a po něm až k vrcholu. Na sedlo vede žlab s maximálním sklonem okolo 50 stupňů někde v horních partiích – k naší radosti pokrytý bezva firnem. Takže s prvními paprsky slunce v zádech si ho pěkně po předních vyhupskáme čistou linkou až nahoru, což naše srdíčka zahřeje a mysl povzbudí.

odpočinek je potřeba, ale pořád mám půlku petky

Jenda ve žlabu

 Další cesta je už zase jen o dupání do kopce, ale to je vlastně to, proč jsme sem přijeli. Takže alternativně kdesi přeskakujeme okrajovou trhlinu na Taschaferner a viditelně vyšlapanou cestičkou přes několik dalších trhlin postupujeme prudkou sjezdovkou na poslední ledovcové platíčko, z něhož jsou vidět již oba vrcholy divoké špice. Ten jižní je o 5 metrů vyšší severního, takže volíme jižní hřeben a po poněkud zasněžené skále funíme pod poslední výšvih.

jediná skalka po cestě, kousíček pod vrcholem, kapánek zasněžilo

Tady je dokonce natažené i fixní lano, takže přes několik málo skalních stupínků se přehoupnout, jistě není pro nikoho problém. Kousek po osmé hodině ranní tedy stojíme u vrcholového kříže. Kapánek se nám zatáhlo, takže výhledy nic moc, dojem z výstupu taky nic moc, ale  jsme tu sami, což je dobře.

vrcholová fotografie je nezbytná

 Předpokládáme, že sestup bude nuda, ale kupodivu není. Pro moje pobavení ho Jenda zpestřuje náhlým pomatením smyslů, kdy v domnění, že při vybalování lana vysypal někde dole peněženku, začne hrabat na ledovci v baťohu. Nečekaně vyndává i svoje bezva igelitové pouzdro, které  se po několika okamžicích  rozjede dolů a zmizí za horizontem. No směju se hodně nahlas, dokud mi není sděleno, že v pouzdře byl možná i můj pas. Let pytlíku musel nabrat nečekaný vývoj, protože některé věci nacházíme posléze před jednou z trhlin, některé za ní, ale pas pro jistotu nenacházíme nikde, takže ho oficielně prohlašuji ztraceným. Při sestupu Taschafernerem také potkáváme několik skupinek lidí s podivným vybavením, podivného věku i stavu, takže se jim raději vyhýbáme obloukem a vyzkoušenou cestičkou stoupáme zpět do sedla.

Jendovi právě zmizel můj pas někde v hlubinách a družstvo Rakušáků toho bylo svědkem

 Tam potkáváme horolezeckou rodinku – rakouskýho taťku, kterému spadla dolů žlabem videokamera, mámu která doporučila všem nebrat s sebou helmy, protože jim nesluší, a dcerku která nemá na mačkách přední hroty. Při pohledu na toto složení trochu neochotně pomáháme taťkovi sejít žleb dolů, přičemž netakticky jdu na laně první, takže při pohledu vzhůru do rozšklebených maček potácející se hlavy rodiny jen tiše doufám, že Jenda má nahoře lano hodně napnuté. V půlce to ale vzdávám a sjíždím zbytek žlabu s pomocí cepínu po zadku a dělám dobře, protože za chvilku se chlapíkovi porouchá mačka, což by mi psychiku asi finálně pošramotilo. Nakonec ale všechno dobře dopadne, tatík najde kameru a my tekoucími potůčky sestoupíme svižně na chajdu, kde v pravé poledne usedáme s pohledem na Slovenku k vítěznému pivu.

 Zbytek sestupu je již jen nudným nutným zlem, auto nalézáme celé a svištíme do Soldenu, kde v přetuněném kempu dáváme odpočinout nohám, očím i žaludku.

Všechno tedy vychází podle plánu. Jenže Wildspitze byla vylezena ve středu a Tschierva Hutte pod Berninou máme zamluvenou až na neděli. Ve čtvrtek proto vyrážíme na Timmelsjoch nad Soldenem, v půlce zjišťujeme, že je placený. S koloběžkami v rukách tedy stopujeme francouzský důchodcovský pár a za pár okamžiků se řítíme zase zpět do údolí, abychom trochu pozvedli hladinu adrenalinu v našich tělech. Přes bezcelní zónu v Samnau, kde je benzín levnější než u nás, jedeme do Svatého Mořice, tedy přesněji kus před něj do kempu v Morteratschi při cestě na passo Bernina. Tady pak zevlujeme, drandíme na kolobrndách a vyčkáváme dne D hodiny H a minuty M.

Francouzi uměli jen francouzsky, my jen englicky, ale pán vlevo ukazuje, že vše dobře dopadne

PIC BERNINA, 4049m, Biancograt, něco okolo AD

 Biancograt jsme si vyhlídli už dávno, ale teprve letos na něj dochází. Pověstný bílý hřeben, o kterém najdete všude tuny informací, ale který dokáže vždy překvapit, po každé je jiný a hlavně každému nabídne zážitky, na něž se jen stěží zapomíná.

Biancograt na Pic Berninu, terasy Bellavista, ledovec Morteratsch – to vše z parkoviště u cesty na passo Bernina

Je neděle a my vstáváme do slunečného horkého dne, inkognito opouštíme kemp a jedeme na parkoviště u lanovky na Diavolezzu – tedy směrem vzhůru na passo Bernina. Původně máme totiž v úmyslu vylézt během sestupu i na Pic Palu a vrátit se sem. Jak je však naším zvykem, plány nedodržíme a vše dopadne jinak.

brzy ráno na Diavolezze, to přebalování nemám rád

 Na parkovišti dlouho dokolečka přebalujeme vše, co budeme následující tři dny potřebovat, sledujeme silniční cyklisty, kteří zde jedou svůj maratón a po očku pozorujeme kopce kolem. Těšíme se na to, co nás v následujících hodinách čeká. Nakonec přimontujeme na batohy i naše La Sportivy a v maratónkách sjíždíme koloběžmo dolů do na nádraží do Pontresiny, kde výstup začíná. Po cestě s naším strojem i nákladem budíme pozdvižení a mě brutálně bolí záda, protože jsem jaksi pozapomněl přestavět sjezdový model na cestovní a batoh mi je tak po celých 8km trnovou korunou.

jsme redy, palce ukazují, že průběh dalšího dění je nejistý

 V Pontresině přivazujeme na hlaváku koloběžky k zábradlí a vedle v igelitce necháváme ležet i boty – protože jsme ve Švýcarsku, nic z toho samozřejmě nezmizí. Plni odhodlání vyrážíme značenou stezkou, tedy spíše silnicí směr horský hotel Roseg. Vypadá to tu jako v počítačové hře, všude jezdí cyklisté, koně, cyklisté na koních, běhají běžci, létají parašutisti, veslují veslaři a ťukají nordic walkeři. Jenda by ale potřeboval místo Sim City spíše Hospital, protože nové La Sportivy zakoupené hypervýhodně v hudyvlajkování jsou mu botou ne horolozeckou, ale španělskou.

hlavní je, když boty sedí jako ušitý

 Chvíli to dokonce vypadá na abdikaci celé expedice, ale bolest se z nelidské mění na konstantní, takže ústup ze scény je zažehnán. Před hotýlkem konečně odbočujeme ze silnice doleva a začínáme nabírat výšku. Je nádherné počasí a čím blíž jsme chatě, tím nádhernější scenerie se nám naskýtá. Pic Roseg, Pic Scercsen a nakonec i samotná Bernina s Biancogratem ukazují své vesměs severní stěny. Je to paráda, zvlášť když se všechno dá pozorovat i z verandy Tschierva Hutte (2584m) s pěnivým mokem za hrozně moc franků v ruce.

rozcestí, doprava k hotelu, doleva do hor, v pozadí La Sella, Piz Gluschaint, ale pizza nikde

konečně Biancograt na dohled, vedle Piz Scerscen a slavná severka Piz Roseg

a ještě jednou bez nás, ale zato s Rosegem

 Na chalupě je to samý horský vlk, vesměs švýcarský, ale najdeme zde i dva bratry ze Slovenska, kteří stejně jako my vaří pěkně na zápraží. Jeden ze Švýcarů nás povzbuzuje informací, že včera z Biancogratu snad někam spadli dva češi. Informaci se nám dodnes nepodařilo ověřit, ovšem jisté je, že jsem si na ní během výstupu několikrát vzpomněl. Se západem slunce jdeme na kutě do místnosti Pic Bianco, která je plná švýcarských horolezců pokročilého věku. Jako obvykle jsme zde nejmladší.

pohled z chaty, helvétský kříž a naše zítřejší křížová cesta

 Bůh ví na kolik je na chatě nastaven budíček, my vstáváme docela vyspalí už ve dvě, svižně balíme a v teplé noci vaříme čaj a snažíme se něco vecpat do žaludku. Ve 2:45 jsme už na cestě. Z počátku jde o bezduché tlapání cestičkou v suti vysoko nad ledovcem Vadret da Tschierva. Cesta je nad nově vymužíkovaná a dokonce se někdo přemohl a nalepil na balvany odrazky, takže i v noci je vše vidět. Nakonec přeci jen nacházíme jedno kritické místo, kde sejdeme z cesty a okolo půl hoďky se zdržíme. Dál tudíž už nejdeme první, první jde švýcarská pětka a k nám se připojují naši východní sousedé. Celkem toho dne stoupá na Biancograt něco okolo dvaceti lidí, kteří se však postupem času rozptýlí po celé trase výstupu, takže žádné davové šílenství se nekoná.

je čas vyrazit

 Cesta později klesá k ledovci a v 5:20 ráno za svítání už přicházejí na řadu mačky. Je potřeba přerazit kousek ledovce pod výšvih na sedlo Fuorcla Prievlusa (3430m). Kdysi se zde snad chodilo ledovým kuloárem, avšak ten je dnes prakticky neschůdný kvůli velkému nebezpečí padajících kamenů, kterých se nachází na ledovci a v kuloáru opravdu hodně. Dobrá duše některého z horských vůdců proto postavila ve skalách nalevo od kuloáru malinkou ferátku. Tu nelze při podmínkách jaké jsme měli my minout, vše je křiklavě žlutě označeno a i takový slepec jako já vše uvidí už z velké dálky. Poslední nástrahou před ferátkou je ale okrajová trhlina ledovce, která vypadá obzvláště vypečeně – nakonec však stačí jeden skok a pěkně popředních po zledovatělém svahu dojít k bezva nýtu a zaštandovat.

Švýcarka po předních nad okrajovou trhlinou

no pod trhlinou se nám to trochu nakupilo

jištěná cesta a já pojištěn, co víc si přát

a ještě jednou, tentokrát Jenda – také pojištěn

 Ferátka taky nakonec nemá ani průběžně vedené lano k jištění, tu a tam je ve skále stup nebo žebříček, cestu to však docela urychlí takže v 6:45 jsme na sedle. Svítání jsme minuli o fous, hory pod námi leží v jakémsi oparu, je absolutní bezvětří a ticho – paráda.

Fuorcla Prievlusa chvilku po svítání – pohled směrem k lanovce Diavolezza, auto máme za hřebenem

 Ke slovu přichází skála. Další švýcarskou pětku necháme jít první a sledujeme jak dost odvážně bez lana nastupují na hřeben. Asi je to o fous rychlejší, ale vůbec ne sichrový. My jdeme klasicky průběžně, matroše máme dost, nic se nesmí uspěchat. Hned na začátku se obchází hřeben zprava , později se cesta vrací na hranu a pěknou pevnou skálou přes dvě trochu vypečenější místa míří k tomu, kvůli čemu sem každý leze – Bílému hřebeni. V 8:45 opouštíme skalnatý hřeben a opět nazouváme mačky, stačí povylézt jen o trochu výš a jsme na začátku Biancogratu.

jsa zahalen slunečním svitem mávám zdravici do údolí

někde v půlce prvního skalního hřebene, za mnou se zvedá Piz Prievlus (3610m)

no, ale leze se tu pěkně

a je to tady, vejš po skále už se neleze, teď už jen dolů a vstříc bílé žiletce, zde je vidět prakticky celá cesta až na Berninu

Vlastně ne úplně, ještě je potřeba překonat zlověstný skalní zub v hřebeni a protože švajcary vidíme, jak skálu podcházejí, jdeme v jejich stopách. Vše je zatím v cajku, fyzicky i časově jsme v normě – kdo by si pomyslel, že na vrcholu budeme stát až za dalších sedm hodin…

tak to je ten zoubek, Švýcaři s ním zápolí nalevo, barva napovídá, že čistej firn to nebude

Ten zub se nám už z počátku nelíbí, vypadá to jako nějakej špinavě prohnilej pololed, prakticky neodjistitelnej a s dojezdem až někam do údolí. Nejdřív ho nakousnu já, ale po chvilce se mi zdá, že snad by skála byla přeci jen lepší. Po pár krocích v ní ale abdikuji, protože všechno ujíždí pod nohama a vracím se zpátky za Jendu – aspoň ho můžu vyfotit.

Jenda pod zubem, no ve skutečnosti se mi to zdálo trochu víc z kopce a vybál jsem se dosyta

 Pro ten travers se hodí určitě spousta slov, jen ne slovo příjemný a bezpečný. Hodily by se  dva cepíny, ale pomalu a jistě krůček po krůčku se tou hrůzou prosekávám, nakonec mě čeká zázračnej drytoolingovej hmat, stojím na jakési plošince a letí ke mně dolů lano. Jenda zatím nahoře zaštandoval a zbytek už tudíž lezu poněkud klidněji. Nahoře vypadáme jak dva horníci, protože celou cestu se nám sypala nějaká hlína do obličeje. No a potřebujeme nějakou tu pauzičku, sušenku a psychický odpočinek. Doběhnou nás dokonce i klucí ze Slovenska, kteří důvtipně a jednoduše lezou po skále. Každopádně nás tahle sranda stála asi hodinku času plus pauza, což je asi víc než normálně.

no zanechal na mně traverz nějakou tu stopu není liž pravda

 Po sedmi hodinách cesty konečně stojíme na samé patě Biancogratu, parádní firnové žiletky, tu a tam trochu namrzlé, ale oproti zubní pasáži měkké jak Azuritovo prádlo. Škoda jen, že si z celého výstupu po hřebeni moc nepamatuji, přestože jsme zde strávili okolo hodinky a půl. Z počátku jde o příjemnou procházku do kopce, ale čím výš jsme, tím je žiletka ostřejší a ostřejší. Pořád se koukám pod nohy, abych neudělal nějakou blbinu, přičemž když pohled sklouzne kapánek doleva vidím propast a ani nalevo to není o moc lepší. Vůbec se radši moc nerozhlížím, s každým otočením mám pocit, jako bych měl během několika okamžiků spadnout. Připadám si jako někde na Rakoncajových fotkách z Himaláje. Fotíme jen v pauzách, které uděláme asi 4 a kamera se nedostane ke slovu pro jistotu vůbec. S odstupem času, když se snažím rozpomenout, napadá mě jen jediné – fantazie. Asi to bude ovšem tím, že ty špatný pocity se zapomínaji snáze.

počáteční partie Biancogratu, tady se dá docela v klídku posedět

tak ty dvě tečky nahoře jsme my na začátku Biancogratu, foto by Julda Loman

paráda, tady bych to odhadoval kousek za nejstrmější pasáží

a ještě jednou, dopravo k Morteratschskému ledovci je to celkem z kopce

 V pravé poledne jsme na vrcholu Pic Bianco, kterému unikla pocta stát se čtyřtisícovým jen o 5 metrů. Další cestu máme jako na dlani a je mi z ní trochu mdlo. Švýcary vidíme bojovat v jakémsi véčkovém žlabu asi dvě stě metrů vzdušně před námi, Slováci nikde, nad hlavou nám krouží větroň a já mám chuť jít domů. Asi to zapříčinil hlaďák, ale jisté je, že během několika dalších délek, které vytahal Honza, jsme si přísahal, že s timhle blbnutím v Alpách končímJ

pohled z Pic Bianco, tehdá bych to radši neviděl, cesta vede nalevo do vysněženého véčka, pak kus slanit a po levé hraně na vrchol

Postupem času se z krize naštěstí dostanu, ale i tak kvůli ní postupujeme pomaleji než zdrávo. Těsně před véčkovým hlídačem přichází ke slovu slanění do parádního sedýlka v němž sedím jako orel na vejcích jemuž jsou slovenští lovci opět v patách. Je tu ukrutné vedro a to nevěstí nic dobrého – to si však v tomto okamžiku ještě neuvědomujeme. Ke slovu přichází totiž véčko, které jako jediné zde nejdeme průběžně, ale férově na délku lana. Zespoda vypadá krutě, ale nakonec to zas tak zlé není. Z jeho vrcholu slaňujeme dolů pod finální výšvih na vrcholovou věž. Jendovi padá do neznáma osma, ale naštěstí máme kýbl navíc, takže se až tak moc nestane.

Jenda motá lano před prvním ze slanění, pod námi Morteratschský ledovec

předposlední věž a véčko v ní, jeden nýt dole, druhej mezi a třetí nahoře - akorát

 Doma před výstupem jsem viděl docela ukrutný fotky z poslední věže, ale skutečnost je naštěstí mnohem lepší než fikce. Pevnou skalou bez sněhu společně se slovenskými bratry stoupáme k vrcholu. K našemu nemilému překvapení je to ale na Berninu z vrcholu věže ještě asi 20 minut rozbitým hřebenem. Nakonec ale  v 16:15 stojíme u vrcholové vlaječky a knížečky.

ufff a je to, žádnej další vertikální pohyb, na vrchol už jen horizontálně, u mých nohou leží celý hřeben, který jsme prošli, Piz Bianco a kus Biancogratu, dole oudolí s hotelem Roseg

tak to nevypadá úplně jako vrcholovka, spíš jako bych se chtěl za chvíli oběsit

Jenda na vrcholu Piz Bernina, za ním Spalla Grat , gajd s klientem a bouřka

Konečně taky vidíme to, co se děje v Itálii – totiž bouřková oblaka. Celou cestu Biancogratem není vidět ani chvilinku na italskou stranu masivu, takže o bouřce nemáme páru. Na Spallagratu -  sestupové to cestě - vidíme gajda s klientem kvapně skotačící dolů, takže ani my neváháme a hodně rychle v mačkách velíme k ústupu. Po pár okamžicích na vrcholu La Spedla (4020m) je ale jasno. Celý kopec je nabitý statickou elektřinou, dostávám šlupky od cepínu i helmy, která je z plastu, takže jsem z toho poněkud mimo. Honza křičí, že se mu pálej vlasy a ani klukům ze Slovenska není do smíchu. Slaňujeme co se dá, celkem to až dolů na ledovec vyjde asi na 4 délky, naštěstí s klesající výškou mizí i elektrické výboje. Poslední slanění vyjde asi na půl šestou, chata Marco e Rosa je na dohled, můžeme si oddechnout.

poslední slanění ze Spallagratu, Jenda a Juraj ze Slovenska, chata cca 20 minut

Okolo šesté večer si konečně podáváme s Jendou ruce u vchodu do chajdy, nahoře jsme to při pohledu na mraky neudělali. Je dobojováno, jsme ztahanej jak pes, takže nakonec platíme i opulentní večeři o milionech chodů – stejně ji nesníme. Okolo osmé večer už spím jak dudek a budím se až ráno před devátou – na Pic Palu nemá nikdo z nás ani pomyšlení.

sestup – pěšinka vede přes moře seraků

přes seraky se vstupuje na terasy Bellavista

 Po opravdu lehké snídani a parádní noci se tedy chystáme na sestup zpět do údolí do vesnice Morteratsch. Je zase krásně, cestička rozbitým ledovcem mezi seraky je jasně vyšlapaná a my si terasy Bellavista užíváme plnými doušky. Je tu trošku větší frmol, než by bylo zdrávo, ale nám to nevadí. Biancograt máme celou cestu jako na dlani a i odtud je vidět, jak impozantní to je hřeben.

Jenda ztracen v moři trhlin

Biancograt v celé své kráse, této fotce jsme nemohli odolat

 Na hřebínku Fortezza Grat nás naši slovenští přátelé opět docházejí. Hřebínek je místy exponovaný, ale v pohodě odjištěný, takže asi 3 slanění a jsme dole na ledovci  Vadret da la Fortezza. Tady je cesta trochu komplikovaná, protože ledovec je hodně rozbitej. Ve 4 na jednom laně s Jurajem jako vůdcem, ale neomylně přeskakujeme trhlinu za trhlinou na ostrov Isla Persa a dále na soutok ledovců Vadret Pers a Vadret da Morteratsch a dál a dál až na začátek turistické cesty vedoucí k nádraží v Morteratschi.

doufejme, že se zbytek života nebudeme pohybovat na šikmé ploše jako je tato

Fortezza Grat, dole ledovec Vadret de Pers

konečně zvěčněni jinak než na samospoušť, na Isla Persa – foto by Julda Loman

je dobojováno, konečně hlína pod nohama, asi nepochopím jak přibližně z těchto míst (chata Boval kousek vpravo nad námi) kdysi vyrazil Hermann Buhl ledovcem na Berninu, pak seběhl za 15 minut Biancograt a zpátky se vrátil živ a zdráv za 6 hodin…

Japonci tu na nás koukají, jak kdybychom spadli z nebe a mají tak trochu pravdu. Celý sestup nás vychází na něco okolo osmi hodin. V Morteratschi se loučíme s Juldou a Jurdou, já jedu vlakem na Diavolezzu pro auto, nabírám Jendu a frčíme až někam na dálnici na Benátky, kde spíme na lavičkách na odpočívadle.

 Zbytek je jasný – Bibione za odměnu, pivo, víno apod. Po zpáteční cestě nám Strudlgrat na Glockner nevychází kvůli počasí, takže po dvanácti dnech jsme zpět na chajdě živí a zdraví, za což patří horám dík.

 A závěrem??? Pro všechny kdo mají rádi Alpy, sníh, led a skálu – nemáte jiného zbytí, než na Biancograt vyrazit, protože číst o něm můžete tisíckrát, ale až když si ho prošlápnete v mačkách na vlastní triko, zjistíte, že právem je označován za jeden z nejfamoznějších sněhových hřebenů v Alpách. A myslím, že každý si tu poodkryje další kousek svého já…

všechny moje články na Lezci končí podobně – pláž a pivo, to vše za odměnuJ

Jak tam???

Naše cesta vedla klasicky přes Linz, Salzburg, Innsbruck až do Otztalského oudolí, za Soldenem se odbočuje vpravo do Ventu, dál to už autem nejde. Parkoviště hned na začátku městečka zadarmo, ale zákaz kempování.

Na Berninu pak odbočka z dálnice asi o tři údolí dál na Landeck a St.Moritz. Dobré je po cestě odbočit do bezcelní zóny v Samnau, kde béňo stojí něco okolo 25kaček za litr a mají tam také levnej cukrJ Před Sant Moritzem odbočit vlevo na Passo Bernina, a zkusit asi nejlépe camp v Morteratschi. Spát po okolí se nikde nesmí. O několik zatáček dál za kempem pěkné odpočívadlo s výhledem na značnou část cesty. Parkovat zdarma se dá u Diavolezzy nebo kousek pod kempem na parkovišti s piknik platzem, ale opět bez spaní. V Pontresině na nádraží další hlídané a placené parkoviště stejně tak v Morteratschi u vlaku. Stačí si vybrat – platit a nechodit, nebo neplatit a kousek si dojít, popř. dojet vlakem (Diavolezza – Pontresina 2Franky) Podívat se do Sant Moritze asi stojí za to, protože to je Sim City na entou.

WILDSPITZE

Z Ventu na Breslauer Hutte po značené stezce, nejdříve klikatě do kopce, pak po vrstevnici a nakonec zase serpentinkama až k chatě. Pěšky cca 3 hodinky, movití a líní můžou vyjet první serpentiny lanovkou dvojsedačkovou. Chata je majetkem DAV, takže s OEAV platíme 8Euro každý, jídlo jde uvařit v předsíňce, věi usušit v sušárně a pivo vypít v hospodě – my si dali litr vína za 12Euro. Pokojů je tu hafo, voda se dá natočit z kohoutků – parádní chajda.

Ráno se vstává v 5, ale lepší je si přivstat, protože pak leze na Wildspitzi spousta hrozivejch horolezců a těm je lépe se vyhnout. Od chaty vede cesta klasická vlevo vzhůru po vyšlapané pěšince na ledovec Mitterkarferner, který ale není ledovcem, neb je zapadán kamením. Jakmile dojdete nakonec kamenovce obklopeného žlaby, zvolte ten nejvíc napravo vedoucí na Mitterkarjoch (3468m). To je asi nejzajímavější část výstupu, nahoře má svah asi 50 stupňů. Ze sedla nejlépe sejít šikmo vpravo dolů na ledovec Taschaferner a dál po vyšlapané pěšince stáčející se na jih na jižní hranu Wildspitze. Nakonec po hraně a chvilinku po skále s fixním lanem až k vrcholovému kříži. Když je viditelnost dobrá, nejde zabloudit. Cestou jsme přeskakovali okolo pěti větších trhlin. Návrat přesně tou samou cestou až k autu.

Naše časy: Vent - Breslauer Hutte 2,5h, - Mittekarjoch 3h – Wildspitze – 2:10

PIZ BERNINA přes BIANCOGRAT

Auto: Problémem hned na začátku je, kde zaparkovat auto. Vyráží se od nádraží v Pontresině a schází se k nádraží do Morteratsche, což je cca 5km výše po silnici. Možnost je dojet vlakem (každou hodinku jede jeden) nebo stopem (jezdí taky často). Obě parkoviště placená a snad časově omezená. Neplatí se určitě někde mezi oběma zmiňovanými při cestě na passo Bernina a také u lanovky na Diavolezzu (cca dalších 5km za Morteraschem). No ale každej si to určitě nějak vymyslíJ

Chajdy: klasický výstup počítá se dvěma noclehy. Nejdříve Tschierva Hutte v noci před výstupem, s OEAV vyjde na něco okolo 20F bez jídla. Vařit se dá venku. Pifko mají za 4 Euráče. Chata docela vytuněná, dokonce i se sprchami, vodou, která teče rovnou do petek a obsluhou nepálskou. Po výstupu se bude hodit Rifugio Marco e Rosa na kterou je to z vrcholu jen něco přes hodinku sestupu. Moc si nepamatuju, kolik že to tam stálo, byl jsem docela rozsekanej, dokonce jsme si dali i véču opulentí každej za 15E. Chajda má krutýho správce a méně postelí. Každopádně je potřeba hodit rezervačku, minimálně na Marco e Rosa, téměř vždy v sezóně je plno. Stany stavět je zakázáno asi všude a po pravdě řečeno, není moc ani kde. Mimo to se s tím vším tahat, je mord. Bezva nápad může být bivak na sedle Furcola Prievlusa pod Biancogratem. Letos tam byla zbudovaná bivaková plošinka tak ako na malinkatý stan, nebo nějakej ten žďárák. Svítání tam odtud musí být super. No a jít to na jeden zátah, chce krutý tempo, protože dole na ledovci se po setmění cesta hledá špatně.

Výstup: z Pontresiny po značené cestě k hotelu Roseg, kousek před hotelem odbočit vlevo a nabrat výšku. Chata viditelná už z dálky, nelze zabloudit. Vstává se okolo třetí. Před výstupem doporučuji prohlédnout fotky cesty na sedlo a za sedlem s popisky, můžou se hodit – najdete je napravo od výčepního pultu.

tak takhle jednoduše se dostanete pod sedlo

a takhle na sedlo (vpravo) a na první věž (vlevo),  je to tu samý achtung, takže německy lépe neumět, toto jsou fotky fotek z výčepu Tschierva Hutte

 Z chajdy po tmě po pěšině vymužíkované a opatřené odrazkami. Jedno kritické místo – tj. zmizí – li odrazka, porozhlédni se po okolí, další najdeš určitě – nešplhat nikam, kde není nic vidětJ Nakonec se sejde dolů na ledovec a už za svítání pak vzhůru na sedlo F.Prievlusa viditelné už z dálky. Každý po svém překoná okrajovou trhlinu a pak skalnatým prahem po žlutě značené ferátce až na sedlo. Odvážlivci a příznivci lezení po předních mohou zkusit starou cestu kuloárem napravo. Chce to ale rychle, kameny lítají hodně nevyzpytatelně. Ze sedla pak vpravo do skalní věže, nejdříve krátký traverz napravo od hřebene a pak komínem zpátky na hranu. Sem tam nějakej ten nýt, popř. slaňák. Poslední výšvih už se neleze a cesta klesá vlevo na sníh vedoucí na začátek Biancogratu. Malý skalní zub v hřebeni doporučuji za ledovatých podmínek vzít po skále co nejvíce po hraně, dole se ukrutně sype. Viděl jsem ale i fotky, kde byla pod zubem vyšláplá pěkná vysněžená cestička.

Samotný Biancograt bude asi také nevyzpytatelný. V čistým ledu bych to jít asi nechtěl a v půl metrech prašanu asi taky ne. Každopádně je tady asi docela dobrý nemít závratě a soustředit se na každej krok. A taky si schovat nějakou tu sílu na následující skalní hřeben. Z Piz Bianco kde končí sníh se leze už jen po skále občas možná i zasněžené. Nejdříve jak kamzíci čistě po hřebeni a vždy na jeho levé straně. Jakmile uvidíte slaňák, určitě využít jedno asi 20m slanění do sedýlka a odtud poprvé chvilinku po pravé straně hřebene. Každopádně nakonec dojdete pod něco jako véčkový výšvih, U rampu, nebo nazvěte si to jak chcete. Ta je viditelná už z Piz Bianco a musí se projít. Po cestě na tuto věž 3 nýty a nahoře slaňák vedoucí na druhou stranu věže – tj. ještě jedno slanění a pak už jen vrcholová věž. Z dálky nahání strach, ale my šli čistou skalou po levé hraně úplně v pohodě. Z vrcholu věže už takřka horizontálně po hřebeni až na vrchol, který je bez kříže – je tu jen pár vlaječek a vrcholová knížka.

celý hřeben z teras Bellavista

Sestup: tou samou cestou bych sestupoval asi nerad. Všichni chodí dolů Spallagratem, tj. z vrcholu nejdříve nalevo od hřebene do sedýlka, kde začíná další sněhový hřeben, takže na řadu přijdou opět mačky. Posledních pár metrů stoupání na vrchol La Spedla a pak už jen po hřebeni dolů. Mačky asi nejlépe nesendávat, je to hodně mixované. Sem tam se najde slaňák, takže cca přes 5 slanění až dolů na ledovec Vadret da Morteratsch, tedy spíše na jeho vrcholové plato. Určitě neslaňujte vlevo od hřebene ve směru sestupu, ale vpravo, chatu uvidíte brzy.Od posledního slanění už jen kousek po ledovci a máte vyhráno, chajda je tu.

Druhý den ráno není potřeba spěchat se vstáváním pokud nechcete na Piz Palu. Palu bych při nějaké té zbylé síle ale doporučoval, nám už síly nezbylyJ Takže od chajdy vyšlapanou cestičkou pod vrcholy Piz Argient a Piz Zupo vystoupat na terasy Bellavista. Určitě ne dolů Morteratschským ledovcem, tam je to o život. Na konci teras se pěšinka dělí a my jdeme vlevo a konečně z kopce až ke kamennému hřebínku Fortezza Grat. Tady doporučuju slaňovat co se dá, slaňáků je tu asi milion, protože často bývá  ucpáno. Opět lepší nescházet na Morteratschský ledovec, ale vzít to přes maličký Vadret da la Fortezza, který je sice rozbitý, ale v pohodě čitelný. Dostaneme se až na platíčko zvané Isla Persa, kde při troše štěstí dokonce najdeme pěšinku. Odtud, se dá přejít ledovec Vadret Pers na lanovku Diavolezza, ale je to pořádně do kopce, takže volíme snazší cestu do Morteratsche, což obnáší na soutoku obou zmiňovaných ledovců opět nazout mačky a po dojezdu ledovce Morteratsch dojít až ke konci turistické cesty, která je viditelná snad celý sestup, ale vůbec se nepřibližuje. Odtud už jen chvilka na nádraží v Morteraschi a pak každý ke svému autu…

Naše časy:

Pontresina – odbočka na rozcestí u hotelu Roseg 2,5h – Tschierva Hutte 2,5h – ovšem v potaz nutno vzít, že Jenda pořád tejpoval nohyJ

Tschierva Hutte 3:00 – odtrhová trhlina pod sedlem 6:00 – Fuorcla Prievlusa 6:35 – nástup na sníh za prvním skalnatým hřebenem 8:50 – za zubem na nástupu do Biancogratu 10:10 – Piz Bianco  12:10 – první slaňák 13:45 – štand v účku 14:40 – vrchol věže 15:50 – Piz Bernina 16:15 – Marco e Rosa Hutte 18:00 – tj. docela pomalu, do časů započítejte i pauzy – zejména ta za zubem na Piz Bianco byla dlouhá, plus moje krize tempu asi také moc nepomohla

Marco e Rosa Hutte 9:10 – pásmo seraků 9:50 – nástup na Fortezzu 12:00 – Isla Persa 16:00 – pevnina pod nohama 17:45 – Morteratsch nádraží 18:25 – nikam jsme se nehnali, ale je vidět, že i sestup je docela dlouhý

Co s sebou???

Určitě lano 50m, 25metrů pro slanění využijete hned několikrát. Dál jsme měli klasickou naší výbavu – tj. sadu hexentrů, okolo deseti smyc, každý 3xHMS, osmu a kyblík, na kterej nedám dopustit, prusíky, tibloc, dva šrouby a kladku na ledovec. Může se zdát trochu předimenzované, ale protože lezeme hlavně průběžně, není hodně matroše na škodu. Loni jsem naštěstí zničil mačky, tudíž jsem musel koupit nové a zaplať pánu bohovi za to. Určitě mačky s nějakým tím rychloupínákem a pevné boty užijete – pořád se obouvají a zouvají a po předních si při troše štěstí také zalezete. Když by byl Biancograt jak led, hodily by se možná i dva cepíny, někdo je tam dokonce měl i letos. No a helma a brejličky jsou samozřejmostí, pokud člověk ovšem nechce zblbnout nebo oslepnout. My měli každý 1,5litru vody a došla nám v pekelnym vedru už na Piz Bianco, takže brát určitě více. To vše platí pro Biancograt, na Wildspitzi si vystačíte se základní ledovcovou výbavou.

Mapy a průvodce:

Wildspitze: na internetu spousty informací i v češtině, mapa Otztaler Alpen/Wildpitze, 1:25.000, Alpenvereinskarte – koupili jsme na chajdě asi za 8 Euro

Biancograt: na internetu taktéž spousty info, v češtině dobrý např. www.climber.cz , www.loudatour.cz , oba klasifikují Biancograt AD+. My máme průvodce Švýcarské Alpy od Ivo Petra a ještě nás nezklamal. Mapa Piz Bernina, 1:25.000, klasická hnědá od swisstopo, nenajdete zde nástupní a koncový bod, ale to vůbec nevadí

Další:

Z obou kopců máme video cca 8minut za 100MB v kvalitě na full screen, takže koho zajímá můžete sosnout zde www.ceskykolobeh.com/video/jiskra.wmv , pro ty kdo mají rychlé připojení běží v prohlížeči na http://foto.havran.info/displayimage.php?album=62&pos=0 může se kapánek sekat – mňo ale sebekriticky nutno podotknout, že se docela povedloJ

Spousta fotek od slovenských kolegů na http://lomo.kyberia.net/gallery/v/swiss2006/ naše fotky na www.ultimaklapteam.com

Horám zdar, Honza Vlášek

La Via Ultima 2002

Kanagon 2003

Trampolína 2004

Zubař 2005

Zpět na
Vertical section